Přitahujete si takového partnera, který je odrazem temné stránky vaší duševní reality. To, co jste nevyřešili ve své mysli, přitahujete v partnerovi.
Opravdu nesmírně mě zaujal díl španělského podcastu Tengo un plan, jehož hostem byla Marta Salvat, španělská spisovatelka a lektorka, jejíž vášní je téma osobního růstu. První část podcastu naleznete zde:
Vztahy jsou tématem, které vám může způsobit mnoho utrpení, pokud nevíte, jak s ním dobře zacházet. Máme tady Vaší knihu a první, co vidím, je její název: "Skutečná láska". To mě nutí zeptat se, proč říkáte skutečná láska. Není ta láska, kterou dnes vidíme ve filmech a na ulici, ta skutečná? Není, a když to říkám, tak samozřejmě vycházím z vlastní zkušenosti. Když jsme mladí, máme takové ty ideály o partnerském vztahu, zachraňujících princích, kteří vám dají šťastný život, všechno je super dokonalé, neexistují žádné nepříjemnosti, pouze dokonalý pár, děti a domácí mazlíček. To všechno je ideál, který jsme si vytvořili s obrovským očekáváním, a pak se dostanete do reality a co se stane? Přitahujete si takového partnera, jakého máte v temné stránce vaší duševní reality. To, co jste nevyřešili ve své mysli, přitahujete v partnerovi. Co se tedy stane? Nejdříve přitáhnete prince, který se pak změní v žábu, nebo naopak přitáhnete dívku, která se zdá být velmi pohodová a milá a následně se změní v semetriku. A vy si říkáte "Proč musím stále přitahovat partnera, který ve mně probouzí to nejhorší?" No, protože ve vašem podvědomí máme zřejmě mnoho věcí k řešení a partner je pro vás dokonalým ukazatelem toho, abyste si dokázali uvědomit, co ve svém životě už si nepřejete zažít. A to se někdy nestane hned napoprvé, takže opakujete stále stejné partnerské scénáře.
Je těžké lásku definovat, protože je tak iracionální a já si stále myslím, že vybrat si, je to nejtěžší. Jak si vybrat toho správného partnera, když ani nevíte, co ve vás je, a nevíte, co se stane? Na začátku je všechno dokonalé, všichni kluci jsou hezcí, všechny holky jsou krásné, všechno je skvělé, ale jak si máme vybrat, jestli nám ten partner přinese tu dobrou stránku, nebo nám v budoucnu přinese problémy? Samozřejmě, že problém je pravděpodobně ve výběru. Člověk by se neměl dostat až do toho bodu výběru, protože když si vybírám, z jakého místa to dělám? Vybírám si z pozice prázdnoty, z pozice strachu ze selhání, z pozice, že nechci být sám, z pozice, kdy mi tikají biologické hodiny a musím hned otěhotnět, nebo jsem věčný starý mládenec a musím se oženit? Jde o to, odkud si vybíráte, protože pokud je to ze zóny potřeby, je to do značné míry odsouzeno k nezdaru.
Takže navrhujete nechat věci plynout až do bodu, kdy skončíte s osobou, kterou jste ani nehledali, ale život ji před vás postavil? Především jde o to, být celistvý, protože nemůžu hledat partnera z potřeby, abych byl šťastný. Člověk musí umět být šťastný sám za sebe. Teorie o polovičkách, které se doplňují jsou naprosto zastaralé, protože pokud hledám někoho, kdo mě doplňuje, znamená to, že se necítím celistvý. Část mého já je rozpolcená nebo ztracená, a já potřebuji někoho, kdo mi to vynahradí a pak se na této osobě stanu závislým. Znamená to, že se tomu člověku zaprodám, znamená to, že se obětuji, že upřednostním potěšení nebo blaho druhého člověka před svým vlastním. Chápu, že máme kulturu upřednostňování a neustálého uspokojování okolí, ale toto se děje na úkor sebe sama, a proto se člověk stále cítí tak prázdný. Co se tedy stane? Zpočátku to děláte, protože se snažíte, aby vztah fungoval. Ale časem ve vás narůstá pocit, že vám partner musí to veškeré obětování se vrátit. Potom budete požadovat kompenzaci.
Věříte v lásku na celý život nebo v co vlastně věříte? Věřím v lásku k sobě samé, v to, že jsem spojena s celkem. Věřím v to, co cítím, že jsem na duchovní úrovni. A tím, že si uvědomíte, co jste, a cítíte se úplní, můžete sdílet ze zóny úplnosti. Pak jednoduše manifestujete partnera, se kterým se přirozeně sdílíte na všech úrovních. Nejdříve však rozpoznáte sebe sama, jako úplného, jako naplněného, jako šťastného. Ale člověk si nejdříve musí projít závislými vztahy, musí si projít vztahy, ve kterých ho ten druhý dělal šťastným, ve kterých když se ten druhý rozčílil, jsem byl naštvaný, ve kterých jsem si musel dávat pozor, jak se ten druhý tváří nebo netváří, zda se rozčiluje nebo říká nějaké komentáře. To ale není život a není to láska.